Obrázek 1: Zasklení lodžie. Zdroj: www.optimi.cz

Dále byla získána data z měření zasklení na lodžii orientované k severní a jižní světové straně. Měření bylo provedeno v zimním období po dobu cca 7 týdnů. Naměřená data jsou patrná z následující tabulky. Měření bylo vždy prováděno v noci a proto není zatíženo nepřesností difúzního slunečného záření.

Z tabulky je patrné, že se stoupající teplotou vnějšího vzduchu, stoupá rozdíl mezi teplotou vzduchu na lodžii a teplotou vnějšího vzduchu. Toto je způsobeno zvýšeným podílem infiltrace ventilačními štěrbinami při poklesu vnějších teplot. Zobecněně lze výsledky interpretovat tak, že při zasklení lodžií na severní stranu lze v zimních měsících očekávat zvýšení teploty vzduchu v lodžii oproti teplotě venkovního vzduchu o 6°C (Optimi kvadro 1994).

V rámci stejného způsobu byly dále měřeny lodžie orientované na osluněné světové strany. Z provedeného měření teploty vnitřního vzduchu na lodžii vyplývá, že v denní době hlavně ve dnech se slunečním svitem stoupá teplota vzduchu na lodžii až ke 30°C a to v podstatě bez ohledu na teplotu vnějšího vzduchu (Optimi kvadro 1994).

Uvedený závěr očekávané energetické úspory zasklení lodžií bude v rámci výzkumu podrobného simulačního modelu ověřen a vyhodnocen. Převzaté naměřené hodnoty z lodžie orientované severně a k osluněným světovým stranám budou použity ke kontrole metodiky výpočtu podrobného dynamického modelu a ke kontrole výstupů z dynamického modelu.

{SHORTLINKS:1,6,15}

Větrání v rámci okenního rámu, spárou nebo lištou

Na tomto poli můžeme najít mnoho systémů a způsobů jak přivádět skrze konstrukci okna venkovní vzduch do interiéru. Je zde však hned několik problémů, s kterými se různá konstrukční řešení musí potýkat.

Ostrovní rekuperační jednotky

Ostrovní rekuperační jednotky jsou větrací jednotky s rekuperací tepla. Jedná se o poměrně malé přístroje, které lze osadit do obvodových zdí či přímo do oken. Jednotka nasává venkovní vzduch z fasády a předehřátý jej vhání ventilátorem dovnitř do místnosti.

Jednotky nejsou nákladné. Nejedná se však o koncepční řešení. Provoz jednotky spotřebovává elektrickou energii. Efektivita výměny vzduchu celé místnosti je diskutabilní vzhledem k poloze přívodu a odvodu vzduchu zpravidla přímo na jednotce ve vzájemné blízkosti.

Obrázek 9: Příklady ostrovních rekuperátorů.

Systém s proměnným regulovaným průtokem vzduchu s minimální hranicí výměny vzduchu v místnosti regulovatelný dle potřeby větrání

V rámci úspory energie a ochrany před hlukem v interiéru je výhodný systém hybridního větrání s centrálním odtahem pomocí šachtového střešního ventilátoru s proměnným výkonem. Centrální ventilátor vytváří podtlak v šachtě, potažmo v jednotlivých bytech, kde je čerstvý vzduch nasáván infiltračními lištami v rámech oken na fasádě budovy.

Oproti klasickému hybridnímu větrání jsou zde umístěny v každém místě odtahu do šachty „balónkové“ ventily, které regulují průtok na základě potřeby. Potřeba může být specifikována minimální výměnou vzduchu v místnostech, maximální vlhkostí v interiéru nebo též maximální hladinou CO2. Tímto je zajištěno na rozdíl od klasického systému hybridního větrání, že větrání probíhá na základě skutečné potřeby a splňuje též minimální výměny vzduchu a je tak zajištěna dostatečná hygiena vnitřního prostředí.

Úsporu energie zde zajišťuje centrální odtahový ventilátor s proměnným výkonem, který s pomocí inteligentní regulace reaguje na aktuální stav otevření-uzavření ventilů v šachtě. Navíc umístění ventilátoru daleko od interiéru bytů má pozitivní vliv na hluk pronikající do bytů.

Systém s proměnným regulovaným průtokem vzduchu s minimální hranicí výměny vzduchu v místnosti regulovatelný dle potřeby větrání a otopného systému

Nejvyšší energetické úspory lze dosáhnout, pokud je větrací systém napojen na regulaci otopné soustavy. V tomto systému je v každém bytě tzv. bytový manažer, který ovládá návrhové otopné teploty dle nastavení uživatele a s nastavením časových režimů, dále optimalizuje nasávání vzduchu přes fasádu a zmírňuje tak ztráty infiltrací vzduchu. Bytový manažer dále například hlídá otevírání oken a průtočné množství do jednotlivých otopných těles. Bytový manažer též umožňuje volbu úsporných režimů pro víkendy a dovolené. Aktuální stav na otopných tělesech předává centrální domovní řídící jednotce. Takto je zajištěn optimální provoz otopné soustavy na základě skutečné aktuální potřeby.

Přesné měření otopných těles umožňuje dále přesné rozúčtování do jednotlivých bytů a motivuje tak uživatele k úspornému chování.

Spojení větrání, podrobného sledování otopného systému a jeho regulace umožňuje úsporu až 50 kWh/m².a.

{SHORTLINKS:6,15}

Systémy větrání jsou přirozené, nucené a tzv. hybridní. Přirozené větrání zajišťuje výměnu a odvod vzduchu na základě přírodních sil podtlaku a přetlaku vytvořeném dvěma základními jevy a to tlakem popř. sáním větru a rozdílnou měrnou hustotou vzduchu při odlišných teplotách.

Z pohledu přirozeného větrání je využíváno větrání okny neboli tzv. provětrávání na úrovni bytu a dále šachtového větrání na úrovni domu. Přirozené větrání pokud není zautomatizováno a podrobně analyzováno je značně závislé jak na vnějších klimatických podmínkách, tak na lidském faktoru. Často se tak stává, že je větrací množství vzduchu nedostatečné, nebo je naopak přebytek větrání, což způsobuje značnou tepelnou ztrátu během otopného období.

Z pohledu nuceného větrání je možné využít systémů centrálních na úrovni domu či lokálních na úrovni bytu či místnosti. Dále lze spojit přívod čerstvého vzduchu s chlazením či vytápěním místnosti. Oproti přirozenému větrání je nucené větrání kvalitnější díky kontrolovatelnému a přesně dimenzovanému přívodnímu množství čerstvého vzduchu. Množství větracího vzduchu může být též variabilní a může tak reflektovat skutečnou potřebu čerstvého vzduchu dle aktuální potřeby, užívání jednotlivých místností na základě sledování například hladiny CO₂ v místnosti nebo relativní vlhkosti. Navíc lze u nuceného větrání využít rekuperace tepla z odváděného na přiváděný vzduch a lze tak oproti přirozenému větrání dosáhnout energetické úspory. Nucené větrání je však na druhou stranu poměrně nákladnou investicí.

Hybridní systém větrání využívá principy jak přirozeného tak nuceného větrání. Systém se snaží v maximální míře využívat přírodních sil. V momentě, kdy tyto síly k intenzitě větrání nedostačují, spíná mechanický systém který tak aktuálně zajišťuje doplňující běh. Při optimální regulaci systému je takto dosaženo energetických úspor na provoz bez podstatného rozdílu z hlediska kvality vnitřního mikroklimatu oproti nuceným větracím systémům.

Z těchto vyslovených pro a proti je patrné, že energetické úspory, investiční náklady na větrací systém a hygienická kvalita vnitřního mikroklimatu jdou ve výběru opatření na větrání proti sobě.

Větrání obytných prostor by mělo zajistit odvedení vydýchaného vzduchu, škodlivin, vlhkosti a pachů a tím zajistit příjemné klima v místnosti. Obecně se dělí větrací systémy
u bytových budov na systémy přirozeného větrání, nuceného větrání a hybridního větrání. Toto dělení je podle toho, zda hnací silou pro pohyb vzduchu jsou síly přírodní, nebo ventilátor.

Základní požadavky na větrací soustavy v obytných budovách

Účinnost při provozu – větrací soustava má zabezpečit odvod znehodnoceného vzduchu z větraných prostor  podle stanovených požadavků.

Rovnoměrnost a stabilita provozu větrací soustavy – systém větrání má odvádět resp. přivádět požadovaná množství vzduchu bez ohledu na pozici větraného prostoru v rámci budovy (např. nezávisle na tom, zda je větraný prostor v přízemí, nebo v 5.NP).

Minimální hlučnost zařízení – do bytových jednotek by se neměl přenášet hluk
a chvění od odvodního ventilátoru ani konstrukcemi a vlastním vzduchotechnickým průduchem. Hluk z okolních prostor, způsobený činností člověka, by se neměl přenášet z podlaží do podlaží, respektive z bytu do bytu vzduchotechnickými průduchy.

Minimální, resp. nulová možnost zásahu do provozu systému uživatelem – tento požadavek je na základě zkušeností z provozu větracích soustav bytových budov, kdy v řadě případů dochází k „vylepšení“ provozu větrání jednotlivých bytů. Uživatel bytu se po nesplnění jeho požadavků na větrání snaží soustavu ve svém bytě vyregulovat
a po případě si do odváděcích vyústek vkládá vlastní účinnější ventilátor, který pak při provozu ovlivní stabilitu soustavy a mnohdy je znehodnocený vzduch od tohoto uživatele dopravován do ostatních bytů

Zabránění pronikání pachů – pachy, či znehodnocený odváděný vzduch nemá pronikat do ostatních bytů přes větrací soustavu, nebo netěsnostmi prostupu
v konstrukci, kde je potrubí vedeno.

Zabránění šíření požáru větrací soustavou - tam, kde svislý větrací průduch probíhá přes více podlaží a jeho dimenze je větší než 400 cm², je nutno do odváděcího průduchu v místech přechodu přes jednotlivé požární úseky osadit požární klapky.

Systémy přirozeného a nuceného větrání se dlouho vyvíjely odděleně. Přirozené větrání prošlo od nekontrolované infiltrace spárami a aerace okny k systému řízeného průtoku větracího vzduchu s chladicím účinkem. Ve stejném období se nucené větrání odděleně vyvíjelo od systémů s konstantním průtokem vzduchu přes systémy se zpětným získáváním tepla a systémy s variabilním průtokem vzduchu k energeticky optimalizovaným nízkotlakým větracím systémům. Vývoj obou systémů byl zaměřen na minimalizaci energetické spotřeby při zajištění zdravého vnitřního prostředí.

{SHORTLINKS:6,15,16}

Hybridní větrání se v bytové a občanské výstavbě používají především u nuceného odtahu s přirozeným přívodem vzduchu okny a dveřmi.

Nucený odtah vzduchu bývá obvykle navržen následujícími způsoby:

Systém s trvalým odsáváním vzduchu z WC, koupelny a kuchyně.

Systém s občasným odsáváním z těchto místností, zapínaným současně se vstupem do místnosti nebo rozsvícením světla, příp. při použití sporáku.

Systém s proměnným regulovaným průtokem vzduchu s minimální hranicí výměny vzduchu v místnosti regulovatelný dle potřeby otopného systému a uživatele bytu.

Tento systém může být s výhodou využíván jak v nových bytových stavbách, tak
při zlepšení hygienických podmínek při rekonstrukcích starší bytové zástavby. Dále se používá u místností se silným znečištěním (malé kuchyně, sociální zařízení, sklady odpadů a pomocné místnosti) kde se vytváří podtlakové větrání, které zabraňuje pronikání znečištěného vzduchu do čistých prostor.

Je potřeba zabezpečit, aby byla celá místnost dokonale „propláchnuta“ přiváděným čerstvým vzduchem, tudíž je potřeba rozmístit přiváděcí otvory rovnoměrně. Odváděcí zařízení je možno spouštět buď ručně, nebo automaticky na základě reakce čidla škodlivin.

Z hlediska druhu přívodu čerstvého větracího vzduchu do místností rozlišujeme hybridní větrání okny s automatickým vyklápěcím systémem, ventilační štěrbinou, přímým větracím prvkem nebo s ostrovní rekuperační jednotkou viz. článek automatické prvky v bytovém větrání.

{SHORTLINKS:6,15}

Nucené větrání obytných budov můžeme rozdělit:

podle počtu větraných bytů resp. místností:

nucené větrání lokální – ventilátor nebo větrací jednotka pro každý byt

nucené větrání centrální – pro několik bytů najednou

podle přívodu vzduchu:

systémy podtlakové - s přívodem vzduchu podtlakem způsobeným nuceným odvodem vzduchu

systémy rovnotlaké - s nuceným přívodem i odvodem vzduchu. Název rovnotlaký není zcela výstižný, neboť i tento systém musí udržovat mírný podtlak v bytovém jádru a kuchyni i v bytě jako celku, aby bylo zabráněno přenosu škodlivin mezi místnostmi i byty.

Dále může být použita rekuperace, tedy zpětné získávání tepla (nucené větrání centrální se zpětným získáváním tepla nucené větrání lokální se zpětným získáváním tepla).

Nucené větrání centrální

Při nuceném centrálním větrání je před vyústěním svislého odváděcího průduchu osazen centrální ventilátor, který odvádí znehodnocený vzduch z bytových kuchyní, koupelen a WC. Ventilátor je ovládán každým uživatelem bytu v sekci, kde je společný odváděcí průduch situovaný v instalační šachtě. Z hlediska provozu je systém nehospodárný, protože
při spuštění ventilátoru pro odvod vzduchu z jednoho bytu, jsou odvětrávány všechny připojené prostory ostatních bytů.

Obrázek 1: Varianty centrálního nuceného větrání.

Nucené lokální větrání se společným odvodem

V ČR se v současné době mimo dalších používají dva základní systémy centrálního větrání, které využívají stejného principu odsávání, jeden z nich ale umožňuje využití
i dalších funkcí. Jedná se o:

Centrální rovnotlaký větrací systém s rekuperací odpadního tepla

Funkční schéma rovnotlakého větracího systému je na Obrázku 3. Centrální vzduchotechnická jednotka odsává odpadní vzduch z koupelen, WC a kuchyně. Ten je přiváděn do VZT jednotky, kde proudí přes rekuperační výměník, předává teplo přívodnímu vzduchu a následně je odveden ven z objektu. Místo něj je z venkovního prostředí přiváděn čerstvý vzduch. Po průchodu rekuperačním výměníkem, kde se předehřívá odpadním vzduchem, je případně dohříván na ohřívači v jednotce a přiveden do obytných místností: ložnic, obývacího a dětského pokoje. V rámci rodinného domu či bytu je proudění vzduchu zajištěno buď mezerami pod dveřními křídly (dveře bez prahů) nebo mřížkami ve vnitřních dveřích.

V bytových domech se nejčastěji používá podstropní rozvod vzduchu (Obrázek 4).

Teplovzdušné cirkulační vytápění s větráním a rekuperací

Základní funkcí teplovzdušného vytápění je vytápění prostoru teplým vzduchem.
Do místnosti se přivádí vzduch ohřátý na vyšší teplotu než je vzduch v místnosti, který
ve vytápěném prostoru předá toto teplo prouděním. Tento vzduch může v budově pouze cirkulovat, takový systém pak neslouží pro větrání. Součástí systému teplovzdušného vytápění může být i systém větrání, kdy se do oběhového (cirkulačního) vzduchu přidává podíl čerstvého vzduchu. Na obr. č. 5 je funkční schéma rovnotlakého větrání, které je doplněno o vnitřní cirkulační vytápěcí okruh.

{SHORTLINKS:6,15}

V dřívějších dobách tento systém znamenitě fungoval díky netěsným rámům oken.
V dnešní době je nutno pamatovat na vytvoření potřebného prostupu vzduchu přes obvodový plášť budovy.

Přirozené větrání lze rozdělit na:

celkové větrání - aerace, provětrávání, infiltrace a exfiltrace

místní odsávání - šachtové větrání

Přirozený pohyb vzduchu vzniká v důsledku působení gravitačních (vztlakových sil), vyvozených rozdílem hustot venkovního a vnitřního vzduchu a tlakovými rozdíly, které vznikají při obtékání budovy větrem. Působením vztlakových sil vzniká vzhledem k atmosférickému tlaku v horní části budovy přetlak, v dolní podtlak. Jelikož je měrná hmotnost vzduchu závislá na jeho teplotě, která se v průběhu roku ve venkovním prostředí významně mění, mění se také průtok větracího vzduchu. Tento systém je tedy nejúčinnější v zimním období, kdy je velký rozdíl teplot mezi vnějším a vnitřním prostředím. Přirozené větrání nevyžaduje energii pro dopravu vzduchu.

Aerodynamický součinitel větru má na návětrné straně, kde vzniká přetlak, průměrnou hodnotu 0,8 až 0,9, na závětrné straně, kde vzniká podtlak, má průměrnou hodnotu
-0,3 až -0,4. Vliv rozdílu teplot a větru se může sčítat, nebo také působit protichůdně. Tlaková diference mezi vnějším a vnitřním prostředím při venkovní teplotě -10 °C a vnitřní teplotě
20 °C a výšce okna 2 m činí cca 3 Pa. Účinek větru při rychlosti 4 m.s^-1 představuje tlak
cca 7 Pa. Tlakový účinek větru není rovněž trvalý, neboť rychlost větru je proměnná a tlakový součinitel větru je zpravidla znám pouze pro budovy stojící ve volném terénu, což není obvyklé.

U výškových budov dochází v dolní části budovy k infiltraci a  v horní částech
nad neutrální rovinou k exfiltraci. Poloha neutrální roviny je na návětrné straně vyšší než
na straně závětrné.

Typickým prvkem přirozeného větrání v obytných budovách jsou větrací šachty a světlíky. Nejběžnější využití přirozeného větrání je infiltrace okenními spárami, další možnosti použití přirozeného větrání je provětrávání, šachtové větrání a aerace.

Nevýhodou přirozeného větrání je, že venkovní přiváděný vzduch nelze filtrovat
a do přívodního systému nelze, v obvyklých případech, zařadit ohřívač vzduchu – účinný tlak je relativně malý a nepostačuje k překonání tlakových ztrát  těchto prvků.

Infiltrace

Infiltrace je přirozené větrání netěsnými spárami okenních a dveřních otvorů, styků prvků obvodového pláště a porézností materiálů. Přívod venkovního vzduchu infiltrací do místností je nejintenzivnější v zimě, ale zvyšuje tepelné ztráty. Proto je také odpovídající tepelná ztráta součástí výpočtu tepelných ztrát budov. Infiltrace spárami oken a vnějších dveří byla do dnešní doby základním prostředkem k výměně vzduchu v obytných stavbách. Zdokonalené těsnění oken přirozené větrání infiltrací omezuje, často až pod hygienické požadavky na přívod čerstvého venkovního vzduchu. Omezené větrání v zimním období snižuje odvod vlhkosti (z kuchyní aj.), což může vést ke kondenzaci vodních par na vnitřním povrchu (nedostatečně tepelně izolovaných) obvodových konstrukcí, k jejich navlhání, tvorbě plísní i k narušení konstrukce. Některé konstrukce oken jsou proto vybavovány štěrbinami, kterými lze regulovat přívod venkovního vzduchu.

Požadavky na minimální výměnu vzduchu v budovách jsou dány normovými
a hygienickými požadavky. Výměna vzduchu v místnostech infiltrací závisí nejen na hodnotě součinitele spárové průvzdušnosti, ale dále na orientaci oken budovy ke směru převládajících větrů, výšce budovy, dispozičním řešení bytu (jednostranná orientace či možnost příčného větrání), těsnosti vnitřních dveří, situováni budovy v krajině apod.

Provětrávání

Šachtové větrání

Místnost ze které je vzduch šachtou nasáván, je přibližně stejný tlak, jako ve venkovním prostředí. To je splněno, pokud místnost je dostatečně propojena s venkovním prostředím, resp. s okolními místnostmi.

Šachtové větrání může řešit nejen odvod vzduchu, ale i přívod (Obrázek 3):

varianta A řeší pouze odvod vzduchu. Každá větraná místnost je napojena na svislý odváděcí průduch (šachtu). Průduchy začínají buď v patře (patrové průduchy), nebo všechny průduchy probíhají přes všechna podlaží (průběžné průduchy).

varianta B zajišťuje přívod a odvod vzduchu. Šachta ve své spodní části, zpravidla
pod stropem nejnižšího podlaží, navazuje na přívod vzduchu.

V době výstavby panelových domů byly větrané prostory osazeny uvnitř dispozice a to
bez přímého kontaktu s obvodovou stěnou, kde by bylo možno větrat okenními otvory.
Z počátku se jejich důležitost nedocenila a to jak při jejich návrhu, tak při jejich montáži. Proto větrací soustavy z této doby vykazují řadu provozních závad a nedokonalostí.

Novější bytová jádra typu B6, B7, B9, B10  mají oddělené větrací potrubí pro WC+koupelny a druhé potrubí je pro kuchyně. Tabulka 1 shrnuje celkový přehled všech bytových jader, které jsou charakteristické pro určité stavební soustavy.

Obrázek 1: Příklad bytových jader s jedním a dvěma stoupacími potrubími.

V Tabulce 3 jsou pak nastíněny alternativy přívodu a odvodu vzduchu pro uvedené čtyři způsoby větrání.

způsoby větrání.

V panelovém objektu v bytě 4+kk bylo provedeno měření společností Dektrade (Vymětalík, V., Zwiener, V. 2007). Pomocí tzv. blower-door testu byl sledován provozní stav před a po výměně oken z původních oken zdvojených s dřevěným rámem za okna s plastovým rámem s izolačním dvojsklem. Dále byla stanovena těsnost připojovací spáry okna. Byla měřena tlaková diference 50 Pa po postupných krocích navyšování tlakového rozdílu. Z průběhu měření byla stanovena výměna vzduchu pro přirozenou běžnou tlakovou diferenci na 4 Pa.

Z měření lze formulovat následující zjištění. Funkční spáry starých nekvalitních oken mají rozhodující negativní vliv na celkovou těsnost bytu, na ztráty infiltrací. Výměnou oken dosáhneme výrazného zlepšení těsnosti bytu. Funkční spáry nových oken jsou již natolik kvalitní, že mají pouze nepatrný vliv na infiltraci. Kvalitní úprava připojovací spáry okna pomocí parotěsné interiérové pásky a difúzně otevřené pásky z venkovní strany přispívá ke vzduchotěsnosti bytu. Provozní stav měřené místnosti po výměně oken nesplňuje požadovanou intenzitu výměny vzduchu pro užívanou místnost. Paradoxně tak tedy platí, že kvalitní okna, která jsou nutná na dodržení maximální výměny vzduchu při tlakovém rozdílu 50 Pa, způsobují, že místnost nesplňuje minimální hygienickou výměnu vzduchu při rozdílu 4 Pa dle ČSN 730540-2. Je tak na uživateli, aby sám manuálním větráním sledoval minimální výměnu vzduchu.

Z porovnání hodnot zatěsněných funkčních a připojovacích spár oken lze dále vyčíst podíl exteriérové a interiérové infiltrace za předpokladu, že vzduch z exteriéru infiltruje pouze výplněmi otvorů v obvodovém plášti budovy.

Ve výpočtové aplikaci jsou naměřené hodnoty při tlakové diferenci 4 Pa zohledněny do  zadání konstantní výměny vzduchu v místnosti. Ve výpočtech je uvažováno s rozdělením infiltrace z exteriéru s přívodní teplotou rovnou teplotě vzduchu v exteriéru v průběhu roku a s infiltrací vnitřní s přívodní teplotou odpovídající přibližnému průběhu teplot vzduchu na schodišti budovy během roku. V zadání vstupních dat je též předpokládáno, že nesplnění požadavku minimální hygieny vzduchu v obytném interiéru dle ČSN 730540-2 bude mít za následek manuální otevírání oken k provětrání interiéru, a to jak v letním tak v zimním období.

{SHORTLINKS:6,15,16}

V ČR nejsou pro obytné budovy stanoveny žádné závazné předpisy pro návrh přívodního větracího vzduchu (Doležílková 2007). Při návrhu se lze inspirovat jednak českými státními normami, dále je možné následovat některé předpisy o větrání, které se však přímo nevztahují k obytným budovám. Uváděné hodnoty v těchto dokumentech se vztahují k výměně vzduchu za 1h nebo stanovují přímo přívod objemového toku v m³/h dle účelu dané místnosti či počtu zařizovacích předmětů.

Z jednotlivých předpisů a norem lze však jen stěží dospět k jednoduchému závěru. Uváděné hodnoty se totiž od sebe navzájem značně odlišují. Navíc nelze též jednoduše stanovit, jaké konkrétní hodnoty přísluší ke konstantnímu přívodu vzduchu a jaké k nárazovému větrání. Například nařízení vlády č. 523/2002 Sb. stanoví pro koupelnu se sprchovým koutem návrhovou hodnotu 150-200 m³/h, naproti tomu ČSN 74 7110 - Bytová jádra uvádí pro koupelnu hodnotu 75 m³/h.

Kvůli existenci rozdílných doporučení pro návrh přívodního vzduchu bylo pro další vývoj výzkumného projektu rozhodnuto o určení kritérií návrhu. Objemový tok vzduchu do každé místnosti bude dimenzován dle počtu osob (nařízení vlády č. 178/2001 Sb. a 523/2002 Sb.), dle účelu místnosti (Jokl 2002), dle produkce škodlivin a to CO₂ a produkce vlhkosti (EUR 14449 EN), dle doporučené výměny vzduchu (Jokl 2002). Limitní hodnota pro maximální přípustnou koncentraci CO₂ byla určena na 1200 ppm, což odpovídá návrhové třídě C (EN CR 1752 CEN).

{SHORTLINKS:6,15,16}

Tabulka 1: Požadavky na vnitřní koncentrace CO₂ ve vnitřním prostředí bytů.

{SHORTLINKS:16}