Systémy větrání obecně

Základní funkcí větrání je přívod čerstvého vzduchu pro osoby a zajištění odvodu vydýchaného vzduchu, škodlivin, vlhkosti a pachů z vnitřního obývaného prostředí. Tato primární funkce však není jediným požadavkem na systémy větrání. Větrací zařízení by nemělo obtěžovat uživatele nadměrným hlukem, je třeba dodržovat zásady požární bezpečnosti a systém větrání by neměl způsobovat zpětné pronikání pachů a nečistot.

Systémy větrání jsou přirozené, nucené a tzv. hybridní. Přirozené větrání zajišťuje výměnu a odvod vzduchu na základě přírodních sil podtlaku a přetlaku vytvořeném dvěma základními jevy a to tlakem popř. sáním větru a rozdílnou měrnou hustotou vzduchu při odlišných teplotách.

Z pohledu přirozeného větrání je využíváno větrání okny neboli tzv. provětrávání na úrovni bytu a dále šachtového větrání na úrovni domu. Přirozené větrání pokud není zautomatizováno a podrobně analyzováno je značně závislé jak na vnějších klimatických podmínkách, tak na lidském faktoru. Často se tak stává, že je větrací množství vzduchu nedostatečné, nebo je naopak přebytek větrání, což způsobuje značnou tepelnou ztrátu během otopného období.

Z pohledu nuceného větrání je možné využít systémů centrálních na úrovni domu či lokálních na úrovni bytu či místnosti. Dále lze spojit přívod čerstvého vzduchu s chlazením či vytápěním místnosti. Oproti přirozenému větrání je nucené větrání kvalitnější díky kontrolovatelnému a přesně dimenzovanému přívodnímu množství čerstvého vzduchu. Množství větracího vzduchu může být též variabilní a může tak reflektovat skutečnou potřebu čerstvého vzduchu dle aktuální potřeby, užívání jednotlivých místností na základě sledování například hladiny CO₂ v místnosti nebo relativní vlhkosti. Navíc lze u nuceného větrání využít rekuperace tepla z odváděného na přiváděný vzduch a lze tak oproti přirozenému větrání dosáhnout energetické úspory. Nucené větrání je však na druhou stranu poměrně nákladnou investicí.

Hybridní systém větrání využívá principy jak přirozeného tak nuceného větrání. Systém se snaží v maximální míře využívat přírodních sil. V momentě, kdy tyto síly k intenzitě větrání nedostačují, spíná mechanický systém který tak aktuálně zajišťuje doplňující běh. Při optimální regulaci systému je takto dosaženo energetických úspor na provoz bez podstatného rozdílu z hlediska kvality vnitřního mikroklimatu oproti nuceným větracím systémům.

Z těchto vyslovených pro a proti je patrné, že energetické úspory, investiční náklady na větrací systém a hygienická kvalita vnitřního mikroklimatu jdou ve výběru opatření na větrání proti sobě.

Větrání obytných prostor by mělo zajistit odvedení vydýchaného vzduchu, škodlivin, vlhkosti a pachů a tím zajistit příjemné klima v místnosti. Obecně se dělí větrací systémy
u bytových budov na systémy přirozeného větrání, nuceného větrání a hybridního větrání. Toto dělení je podle toho, zda hnací silou pro pohyb vzduchu jsou síly přírodní, nebo ventilátor.

Základní požadavky na větrací soustavy v obytných budovách

Účinnost při provozu – větrací soustava má zabezpečit odvod znehodnoceného vzduchu z větraných prostor  podle stanovených požadavků.

Rovnoměrnost a stabilita provozu větrací soustavy – systém větrání má odvádět resp. přivádět požadovaná množství vzduchu bez ohledu na pozici větraného prostoru v rámci budovy (např. nezávisle na tom, zda je větraný prostor v přízemí, nebo v 5.NP).

Minimální hlučnost zařízení – do bytových jednotek by se neměl přenášet hluk
a chvění od odvodního ventilátoru ani konstrukcemi a vlastním vzduchotechnickým průduchem. Hluk z okolních prostor, způsobený činností člověka, by se neměl přenášet z podlaží do podlaží, respektive z bytu do bytu vzduchotechnickými průduchy.

Minimální, resp. nulová možnost zásahu do provozu systému uživatelem – tento požadavek je na základě zkušeností z provozu větracích soustav bytových budov, kdy v řadě případů dochází k „vylepšení“ provozu větrání jednotlivých bytů. Uživatel bytu se po nesplnění jeho požadavků na větrání snaží soustavu ve svém bytě vyregulovat
a po případě si do odváděcích vyústek vkládá vlastní účinnější ventilátor, který pak při provozu ovlivní stabilitu soustavy a mnohdy je znehodnocený vzduch od tohoto uživatele dopravován do ostatních bytů

Zabránění pronikání pachů – pachy, či znehodnocený odváděný vzduch nemá pronikat do ostatních bytů přes větrací soustavu, nebo netěsnostmi prostupu
v konstrukci, kde je potrubí vedeno.

Zabránění šíření požáru větrací soustavou - tam, kde svislý větrací průduch probíhá přes více podlaží a jeho dimenze je větší než 400 cm², je nutno do odváděcího průduchu v místech přechodu přes jednotlivé požární úseky osadit požární klapky.

Systémy přirozeného a nuceného větrání se dlouho vyvíjely odděleně. Přirozené větrání prošlo od nekontrolované infiltrace spárami a aerace okny k systému řízeného průtoku větracího vzduchu s chladicím účinkem. Ve stejném období se nucené větrání odděleně vyvíjelo od systémů s konstantním průtokem vzduchu přes systémy se zpětným získáváním tepla a systémy s variabilním průtokem vzduchu k energeticky optimalizovaným nízkotlakým větracím systémům. Vývoj obou systémů byl zaměřen na minimalizaci energetické spotřeby při zajištění zdravého vnitřního prostředí.